Z následků zničující etnické války se pomalu léčící Bosna a Hercegovina je pro běžného turistu i nadále poněkud zbytečně přehlíženou a obávanou destinací. Je to již více než deset let, co v této části Evropy definitivně (?) utichly zbraně a pod mezinárodním dohledem došlo k podepsání křehkého příměří mezi národy, které spolu jen těžko dokážou vyjít. Prazvláštní státní útvar tvořen srbskou a bosenskou částí zřejmě nemá přílišné naděje na dlouhou budoucnost, je však alespoň prozatím zárukou bezpečného cestování po této nádherné zemi.

Dnes se už jen těžko věří, že Bosna a Hercegovina byla součástí rakousko-uherského mocnářství, takže se dá s velikou nadsázkou prohlásit, že byla i naší vlastí. Asi každý ví, že v jejím hlavním městě Sarajevu byl atentátem na následníka rakouského trůnu položen základ rozpadu upadající říše. Koneckonců stopy monarchie jsou v Sarajevu na mnoha místech patrné i dnes včetně památníku na místě, kde v červnu 1914 došlo ke střelbě na vůz Františka Ferdinanda.

Na cestě do hlavního města
Z různých variant, jak se dopravit do země, jsme nakonec zvolili doporučovanou cestu po chorvatské dálnici až do Slavonskeho Brodu, kde je zároveň i hraniční přechod. Jakmile jej překročíte, ocitáte se najednou v jiném světě. My jsme měli to „štěstí“, že jsme projížděli i srbskou částí země, kde jsou stopy války ještě velmi živé. Pohled na dnes již opuštěné vesnice plné rozstřílených domů se nám naskytnul ihned po překročení hraniční řeky Savy ve městě Srpski Brod. Z ekonomického hlediska lze Bosnu a Hercegovinu řadit mezi zaostalejší evropské země, ovšem pozitivní bylo, že v tomto směru mnohá negativní očekávání nakonec zůstala nenaplněna. Jakmile míjíme první osídlené vesnice a městečka, počet zničených domů se postupně snižuje a s ním i památky na válku. Život v typickém bosenském maloměstě alespoň povrchním pohledem náhodného kolemjdoucího není v mnoha věcech odlišný od toho našeho. Lidé spěchající do práce (ti, kteří ji mají), či ti ostatní jen tak korzující, vůně pekařství a drobných krámků, poměrně hustá automobilová doprava… To vše ukazuje na pozvolný návrat bosenského života do normálních kolejí.

Bosna a Hercegovina, to je především nádherná příroda a hory a těch si na 200 kilometrů dlouhé cestě od chorvatské hranice užíváme dosyta. Vesničky v bosenské části, které lemují z hlediska současné dopravy nepříliš vyhovující hlavní silniční tah, by se daly přirovnat k těm našim, jen s tím rozdílem, že místo věží kostelů se z nich do výšky tyčí minarety mešit. Veliký nápis „Allah Akhbar“ na jedné z mnoha skal nám pak připomíná, to kdybychom náhodou zapomněli, že se nacházíme v zemi, kde náboženstvím dominuje islám.

Sarajevo v nové éře?
Sarajevo – možná největší symbol srbské okupace Bosny nás už na svém předměstí vítá neopakovatelnou atmosférou. Scenérie města ukrytého mezi horami je ze všech pohledů úchvatná a bohužel paradoxně zrovna jeho poloha se mu v době války stala velikou nevýhodou. Ostřelující srbská armáda měla díky tomu celé Sarajevo jako na dlani. Vzpomínky na toto období jsou stále živé. Kulkami proděravené fasády jednotlivých domů byly ve většině případů ponechány bez lidského zásahu. Spolu s válečnými hřbitovy, které zabírají podstatnou část centra města, byste výmluvnější připomínku tohoto nesmyslného vraždění hledali jen těžko. Přestože je to už více než deset let od podepsání daytonské dohody, Sarajevo svojí atmosférou stále působí jako doutnající kotel, pod jehož pokličkou se někde hluboko skrývají staré rány, kterým stačí jen malý impulz, aby opět vypluly na povrch. Ne, nelekejte se. Dnešní bosenská metropole už není žádná válečná zóna, kde by se jednotlivé strany musely oddělovat ostnatým drátem, který hlídá přísně se tvářící příslušník mezinárodních jednotek, ale naopak je především městem, kde chtějí lidé zapomenout na minulost a kde chtějí žít jako obyvatelé ostatních koutů té „bohatší“ Evropy. V centru potkáte vesměs dobře oblečené lidi telefonující s posledními modely mobilních telefonů. Místní si navíc velmi rádi posedí v restauracích a kavárnách, nabídka kterých je v Sarajevu velice pestrá a dle našich zkušeností možno říci, že i vynikající. Důsledky války jsou patrné i ve věkovém složení obyvatelstva. V dnešní Bosně a Hercegovině je obrovské procento mladých lidí kolem 20 let a tohle bylo viditelné především v ulicích Sarajeva. Navíc jsem měl pocit, že jednoznačně navrch mají dívky. Nezřídka se totiž stalo, že si do kavárny sedla početná skupinka mladých děvčat a navzdory tomu, že se tam nacházelo i několik mužů bez dámského doprovodu, nikdo si nedovolil je obtěžovat. U nás prakticky nemyslitelné.

Co však musí každého návštěvníka okouzlit je malebné a překrásné staré město, jehož srdcem je Baščaršija, neboli turecký trh. Dnes je to především příjemná pěší zóna plná různých uliček s všemožnými krámky zručných řemeslníků, hospůdek a kaváren. Můžete si vybrat, jestli se pustíte do smlouvání s některým z prodejců všelijakého zboží, kterému dominují různé artefakty vytvořené z válečných zbytků (nábojnice atd.) a především pak skutečně krásné soupravy na servírování kávy, anebo se rozhodnete ochutnat jednu z mnoha místních gastronomických specialit, které pak zapijete výtečnou kávou. A propos káva. Doma se považuji za spíše pasivního konzumenta tohoto nápoje, ale zde se alespoň dočasně všechno mění. Výsledek zdejšího způsobu přípravy kávy je lahodným požitkem pro chuťové buňky, který si opravdu vychutnáte. Poté už jsem se ani trochu nedivil místním staříkům, kteří trávili celý den v jedné kavárně poblíž našeho hostelu. Když už jsem se dotknul i tématu jídla, tak vězte, že v Bosně si užijete hlavně beraní maso, které je zde (asi jako v každé muslimské zemi) nejčastější ingrediencí pro přípravu různých specialit. Vynechat nesmíte ani čevapčiči, které možná znáte i z domova, ale na to můžete úplně zapomenout, neboť dobře jej umí připravit akorát v Bosně a Hercegovině.

Jak již bylo řečeno, dominantním náboženstvím v současné Bosně a Sarajevu je především islám. Ještě před válkou byl poměr muslimů a křesťanů zhruba na stejné úrovni, ale poté, co město opustila většina Srbů, se situace změnila. Opravu poničených mešit financovaly téměř výhradně bohaté arabské státy, které doufaly, že náboženství bude v poválečné Bosně a Hercegovině výrazněji zasahovat i do veřejného života. To se alespoň prozatím naštěstí neděje, a tak byl tento finanční tok poněkud přibrzděn. V každém případě to stačilo na opravu většiny stěžejných náboženských staveb ve městě, které v současnosti žijí velice rušným životem. I přes některé fundamentalistické snahy lze zemi považovat za nábožensky tolerantní, a to i ve vztahu k turistům, kterým je například umožněno přihlížet muslimskému svatebního obřadu. Když jsem kdysi někde četl, že Sarajevo je takovým „předměstím“ orientu, tak jsem se zdráhal uvěřit. Měl jsem, je to totiž pravda.

Den v tomto okouzlujícím městě utekl až příliš rychle a když jsme ze Sarajeva vyráželi směr Mostar, v hlavě se rodila myšlenka o návratu a chuti zde strávit delší čas. Ono to opravdu není zas tak daleko.

Historická perla Mostar
Teplotní rozdíl, který jsme během více než 100 kilometrů dlouhé cesty ze Sarajeva do Mostaru překonali, byl poměrně drastický. Zatímco v hlavním městě převládalo horské klima a tudíž ne úplně teplé letní počasí, v Mostaru řádilo nefalšované jadranské vedro. I samotná poloha města nacházejícího se nedaleko od chorvatské Dalmácie podstatně mění složení obyvatelstva pohybujícího se v jeho centru. Zatímco v Sarajevu si díky nepříliš vysokému počtu turistů stále připadáte „výlučně“, v Mostaru je všechno jinak. Mnoho lidí rekreujících se právě v Chorvatsku neodolá návštěvě tohoto historického města, a tak jeho maličké centrum doslova praská ve švech. To bylo válkou poznačeno snad ještě více, než Sarajevo. Celým světem obletěly obrázky padajícího Starého mostu postaveného v šestnáctém století tureckým stavitelem Hajrudinem a který o 400 let později z dnes již jen těžko pochopitelných pohnutek nechala odstřelit chorvatská armáda. Fotografie z tohoto období evokují pocit, jako by vám někdo vymlátil přední zuby. Most a jeho okolí tvořené starobylými a malebnými uličkami byly naprosto a beznadějně zničené. Nechme však minulost minulostí. Znovupostavení mostu, během něhož bylo použito původních stavebních postupů, lze považovat za zázrak. Ačkoliv příjezd do města plného poničených budov je stále velice tristní, most a jeho okolí je pak dokonalým pohlazením na duši. Do Mostaru se vrátil i jeho typický kolorit, který tvoří místní skokani do vody. Že se jedná hlavně o turistickou atrakci, jejíž snahou je vybrat co nejvíce peněz, je nad slunce jasné. O co jde? Na Starý most se postaví jeden (někdy jich může být i více) mladík, který se několik minut napřahuje ke skoku do řeky Neretvy (mimochodem voda v ní je dost studená). Mezitím jeho parťáci vyberou od kolemjdoucích peníze. Obvykle to skokan po pár minutách vzdá a žádný skok se nekoná. Obvykle ano, ale my jsme měli to štěstí, že jsme přeci jen jeden skok viděli. Nerad bych však, aby moje slova vyzněla jako kritika snahy za každou cenu vydělávat na chudáčcích turistech. Skokanský oddíl má v Mostaru už dlouholetou tradici a že si místní chtějí i trošku přivydělat? Proč ne.

Staré město nacházející se v okolí proslulého mostu zve rovněž k procházce či posezení v hospůdkách s krásným výhledem na stěžejní památky. Najdete zde opět mnoho řemeslníků a prodejců kolikrát neuvěřitelného zboží, připravených ihned smlouvat o jeho ceně. Mostar pak oproti Sarajevu působí mnohem více jako turistické centrum, zatímco hlavní město ukryté mezi horami zřejmě stále budí v mnoha jeho potenciálních návštěvnících obavy o bezpečnost. Informací z dnešní Bosny a Hercegoviny není příliš a v hlavě tak zůstává především válečné zpravodajství.

Na skok v Černé Hoře
Když už se pohybujeme na tom jihu, tak jsme neodolali ani krátké návštěvě Černé Hory. Černá Hora je dnes nejmladším státem z bývalé Jugoslávie. Není to tak dávno, co si její obyvatelé v referendu těsným výsledkem schválili odtržení od Srbska. Ač bych v bývalém válečném konfliktů nerad komukoliv stranil, tak mám dojem, že Srbům se jejich „válečná tažení“ vrací po letech jako bumerang. Teď právě díky separaci Černé Hory přišli i o mořské pobřeží.

Hraniční přechod s Chorvatskem nás po nekomplikovaných průjezdech mezi Chorvatskem a Bosnou definitivně ujišťuje, že jsme na Balkáně. Pečlivá prohlídka cestovních dokladů a technického průkazu od auta zakončená krásným razítkem v pasu nás konečně vpouští do této země. Našim cílem byl Kotorský záliv, konkrétně jeho centrum – město Kotor. Zhruba 75 kilometrů trvající cesta nám však zabírá neuvěřitelné dvě hodiny. Hned za hranicemi ve městě Herceg-Novi se zařazujeme do dlouhé a pomalu se vlekoucí kolony směřující k černohorským turistickým centrům. Největší podíl návštěvníků místního pobřeží mají zcela logicky Srbové, pro které je to díky nepříliš dobrým vztahům s Chorvaty asi jedinou možnou destinací, kde trávit cenově dostupnou dovolenou při moři. Čert však vem dopravní zácpu, když se už po pár kilometrech před námi otevírají překrásné scenérie tivatského, risanského a nakonec i kotorského zálivu, který obklopen vysokými horskými masívy tvoří jedinečný přírodní úkaz. V Kamenari, kde je možné nasednout na trajekt a zkrátit si tak cestu do Budvy, kam směřuje většina turistů, se doprava přeci jen o něco lepší. Nicméně fakt, že hlavní dopravní tepnu černohorského pobřeží tvoří úzká dvoupruhá silnice si uvědomuje i místní vláda. Příprava nové magistrály, která se napojí na moderní síť chorvatských dálnic, už započala. Ovšem vzhledem k náročnosti stavby, která probíhá formou tesání tunelů ve skalách nad zálivem, nelze určit, kdy dojde k jejímu dokončení.

Kotor nás přivítal čilým turistickým ruchem a bohatým nočním životem. Malé městečko zapsané v kulturním dědictví UNESCO je zároveň i konečnou stanicí kotorského zálivu. Nepříliš čistá voda věru ke koupání moc neláká, ale město se svojí přístavní atmosférou ke své návštěvě už ano. Někomu může vadit fakt, že spousta budov by potřebovala rekonstrukci či alespoň opravit fasády, ale mně osobně tato neupravenost vyhovovala. Příjemným způsobem to dokreslovalo náladu starobylého přístavu. K menšímu výšlapu pak zve v noci krásně osvětlená pevnost tyčící se nad přístavem. A pokud se vám nechce šlapat do kopce, určitě nevynechejte Katedrálu sv. Tripuna, kde se od příjemné pokladní můžete dozvědět například i to, že mnoho nemovitostí na černohorském pobřeží v současností skupují především bohatí Rusové, což není příliš veselé zjištění.

To málo, co jsme měli možnost z Černé Hory vidět, jen podtrhlo fakt, že bývalá Jugoslávie, a je jedno, jak se na její existenci díváme, byla co do kulturní, geografické a národnostní rozmanitosti neuvěřitelně pestrý stát nemající v současné Evropě obdoby.

Budoucnost stále nejistá?
Ačkoliv současná Bosna a Hercegovina už dávno není obávanou válečnou zónou, riziko dalšího národnostního konfliktu však nelze vyloučit. Především na severu země v chorvatském pohraničí, konkrétně v okolí měst Bihač a Bosenská Krupa, kde jsou jednotlivé národnostní enklávy od sebe kolikrát vzdáleny pouze několik kilometrů, jsou provokace na denním pořádku. Viděli jsme několik skupinek mladíků z té či oné strany, kterak si naloženi do auta hlavně při příležitosti svateb udělají výlet do městečka či vesnice patřící druhé straně a mávajíc svojí vlajkou troubí jak o život, aby tak dali najevo, komu to tam vlastně patří. Stejně tak obrovský křesťanský kříž vztyčený Chorvaty na kopci nad převážně muslimským Mostarem neukazuje na přílišnou ochotu kdysi válčících stran se nějak dlouhodobě dohodnout. Možná je to jen místní a všeobecně tolerovaný folklór, ale mám trošku obavy z toho, komu jako prvnímu ujedou nervy. Nějaký větší konflikt však momentálně díky přítomnosti jednotek NATO a UN, na což mimochodem upozorňují i četné reklamní billboardy, prozatím nehrozí. Zajímavostí pak je, že současný nejvyšší zmocněnec pro Bosnu a Hercegovinu, který má, co se týče zasahování do politického života v zemi, rozsáhlé pravomoci, je Slovák Miroslav Lajčák.

Ovšem vypravíte-li se do Bosny a Hercegoviny, nemusíte očekávat žádné nebezpečí ozbrojených konfliktů. Plně postačí, když budete respektovat značky upozorňující na zaminovaná teritoria, ctít místní tradice a být opatrný alespoň tolik, co v pražském metru a pobyt v této nádherné zemi si vychutnáte plnými doušky. Masovým turismem zatím nezasažená, pro našince stále trošku neznámá, ač geograficky blízká, tak kulturně nám poměrně vzdálená, plná příjemných a vstřícných lidí a především s touhou se opět postavit na nohy a žít normálním životem – taková je dnešní Bosna a Hercegovina.

Několik rad na cesty:
- Zatímco Slovinskem a Chorvatskem projedete i na občanku, pro vstup do Bosny a Hercegoviny už budete potřebovat pas. Víza netřeba.
- Oficiálním platidlem je bosenská marka, ale není problém platit i eurem, přičemž se používá pevný kurz marka vs euro 2:1.
- Pokud pojedete automobilem, buďte velice opatrní. Bosenské silnice nevynikají přílišnou kvalitou a místní řidiči se s tím kolikrát příliš nepářou.
- Nabídka ubytování je v Sarajevu už velice pestrá a každý by si měl vybrát. Dá se sehnat turistický nocleh i kolem 10 euro (osoba/noc), ale také i dražší a kvalitnější. My jsme bydleli v centru, pár metrů od tureckého tržiště.
- Za návštěvu rozhodně i stojí poněkud opomíjené bosenské morské pobřeží oddělující chorvatskou Makarskou riviéru od Dalmácie. Různé zdroje se rozcházejí v jeho délce, která je vskutku miniaturní - cca 10 km. Ačkoliv si díky jednomu z chorvatských poloostrovů neužijete přímý výhled na Jaderské moře, příjemnou přímořskou atmosféru s pěknými restauracemi už ano.
- Na hranicích mezi Chorvatskem a Černou Horou si chvíli počkáte, a to jak na vstupu tak i na výstupu ze země. Snad se časem pracovní tempo černohorských pohraničníků zvýší.
- V Černé Hoře je jediným platidlem euro. Alespoň v tomto směru je země na vstup do EU připravená.

Fotogalerie:

Bosna a Hercegovina:
SARAJEVO:
Na cestě do Mostaru:
MOSTAR:
Na cestě do Kotoru (Černá Hora):
KOTOR (Černá Hora):

Fotografie: Dalas a Rasťo

Další užitečné odkazy:
České stránky o Bosně a Hercegovině - http://www.bosna.cz
Oficiální stránky města Sarajevo - http://www.sarajevo.ba (i v angličtině)
Oficiální stránky města Mostar - http://www.mostar.ba/ (v chorvatštině a bosenštině)